5. května 1821 – den, kdy zemřel Napoleon Bonaparte

V říjnu roku 1813 byl Napoleon u Lipska poražen, v březnu roku 1814 propustil papeže Pia VII. na svobodu a již v dubnu byl nucen v témže zámku Fontainebleau podepsat prohlášení, že se vzdává francouzského trůnu. Jako zajatec a vězeň byl odvezen na Elbu, pak na ostrov Sv. Heleny, kde jako Prometheus na pusté skále, opodál lidské společnosti, strádal dlouhých šest let.

Jako mnohé padlé veličiny, tak i Leticia, matka Napoleonova, a jiní jeho příbuzní se uchýlili do Říma. R. 1819 tam psal Napoleon matce a kardinálu Feschovi, aby mu poslali dva duchovní a zařízení pro kapli. Papež vymohl k tomu dovolení na anglické vládě, a dva duchovní, opat Bonavita, stařec již 65letý, a mladší Vitalis, který byl zároveň lékařem, byli k němu vypraveni, aby mu posloužili až do poslední chvíle. Tamní pastor se pokoušel získati jej pro anglikánskou víru a poslal mu bibli. Císař dvorně odmítl s podotknutím, že dávno ví, co v ní je.

První bod jeho závěti zní: „Umírám v apoštolské a římské víře, ve které jsem se před více než 50 lety narodil.“ Duševní muka, nezdravé podnebí a rakovina hlodaly na kořenech jeho zdraví. Posledního dubna roku 1821 požádal Vitalise, aby mu posloužil svátostmi. „Chci splnit povinnosti, které mi víra ukládá, a přijmout pomoc, kterou mi podává.“ Potom pravil generálu Montholonovi, jednomu z přátel, kteří s ním dobrovolně sdíleli vyhnanství, a kterému se ona zbožnost nelíbila: „Pane generále, jsem šťansten; splnil jsem všechny své povinnosti; přeji vám při smrti téhož štěstí.“

Dne 3. května byl oltář na jeho přání přenesen do sousedního pokoje a konala se čtyřicetihodinná pobožnost. Téhož dne se rozloučil s přáteli. Brzy pak pozbyl vědomí. Zemřel 5. května k večeru. Poslední jeho slova byla: „Bože můj, Francie, přední voj, vojsko!“ Tak došel klidu muž, který ho za živa neměl a jiným ho nedopřával.

Napoleon podporoval církev z důvodů státních a politických, poněvadž velká většina poddaných na ní lpěla. Také mu imponovala svou podivuhodnou autoritou. Protestantství mu bylo nesympatické pro množství hašteřivých sekt. Ale svobodná církev vedle tak bezohledného despoty byla nemožná.

Během života se klonil k deismu; v posledních letech v něm ožila víra, v níž byl vychován. Když mu přátele v předvečer velkého vítězství blahopřáli, že to bude nejkrásnější den jeho života, odpověděl: „Nejkrásnější den mého života je den prvního přijímání.“

Případně napsal italský básník Alexander Manzoni v básni „Pátý máj“ slova: „Krásná, věčná, blažená, na vítězství zvyklá víro, plesajíc, zapiš i toto: že se dosud nikdy před golgotským křížem do prachu neschýlila mysl hrdější.“

Zdroj: P. Blažej Ráček T. J., Církevní dějiny v přehledu a obrazech, Praha 1940.

 Alessandro Manzoni: Pátý květen

Ó věčná, krásná, blaživá
ty víro vítězící,
i to si zapiš s jásáním:
Pyšnější, vzdorující
před hanbou tvojí Golgoty
dřív nesklonil se duch.

Nad prachem jeho ztýraným
kaž stichnout každé zlobě!
Jenž poráží a pozvedá,
trudí a sílí v mdlobě
na sirém lůžku úmrtním,
na srdci dlel mu – Bůh!

(poslední dvě sloky, překlad Jaroslav Vrchlický,
Poezie italská nové doby, Praha 1884)

Horace Vernet: Napoleon na smrtelné posteli (1826)