Vztah pravdy a autority
Výběr z „Komentářů Eleison“ (EC) biskupa Williamsona srozumitelně objasňuje katolický význam autority a její vztah k pravdě.
Současný svět ztratil přirozenou pravdu, natož pak pravdu nadpřirozenou, a zde je jádro problému. (EC 359) Zatímco pohanský setník v evangeliu (Mt. VIII, 6-10) měl přirozený cit toho, jak velet a jak poslouchat (to oboje ladí), „demokratický“ člověk se ve jménu svobody vědomě nenaučil, jak obojí činit. Proto svévolné příkazy a přehnaná poslušnost v současnosti ničí FSSPX, stejně jako do značné míry zničily konvenční Církev. Je to proto, že jak vládnoucí, tak ovládání postrádají smysl a lásku oné objektivní pravdy, která je nad nimi oběma, a která, když se jí dbá, nemá žádnou potíž sladit jejich autoritu a poslušnost. Možná Bůh chce, abychom usilovali spíše o nauku než organizaci. (EC 311)
Od Druhého vatikánského koncilu se katolická pravda oddělila od katolické autority. Katolická autorita duchovních by měla být spojena s katolickou Pravdou našeho Pána, protože lidská autorita existuje jen proto, aby chránila a učila božskou Pravdu. …
Ale na onom strašném koncilu (1962–1965) se staletí protestantské hereze a liberálního rozkladu pravdy nakonec tak vetřely do srdcí a myslí velké většiny koncilních Otců, že se vzdali čistoty katolické Pravdy, a do dnešního dne používají vší své katolické autority, aby vnutili katolíkům koncilní nové a falešné náboženství člověka. (EC 154)
Tradice říká papežům, co učit, a nikoliv naopak. Co je v ní, je objektivní, nyní 2000 let staré, je to nad papežem a stanovuje to omezení tomu, co papež může učit, stejně jako Otcův příkaz stanovuje omezení tomu, co Kristus jako člověk může učit.
Tradice říká papežům, co učit, a nikoliv naopak. To je základem, na němž arcibiskup Lefebvre založil tradiční hnutí, je to ale stejný základ, který liberálové a sedesvakantisté, se vší náležitou úctou, nedokážou pochopit. Jen se podívejte, jak často v evangeliu sv. Jana sám Náš Pán, jako člověk, prohlašuje, že to, co učí, nepochází od něj samotného, ale od jeho Otce. Například: „Moje učení není ode mne, nýbrž od Toho, který mě poslal.“ (VII, 16) nebo: „…neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, nýbrž Otec, který mě poslal, ten mi přikázal, co mám mluviti a co hlásati“ (XII, 49). Samozřejmě není na zemi nikdo oprávněnější než papež, říkat Církvi a světu, co je v Tradici, nemůže však říkat Církvi nebo světu, že v Tradici je to, co v ní není. Co je v ní, je objektivní, nyní 2000 let staré, je to nad papežem a stanovuje to omezení tomu, co papež může učit, stejně jako Otcův příkaz stanovuje omezení tomu, co Kristus jako člověk může učit.
Jak mohou liberálové a podobně i sedesvakantisté v podstatě tvrdit, že papež je neomylný dokonce i vně mimořádného i řádného magisteria? Protože obojí přeceňují autoritu ve vztahu k pravdě a tak již nevnímají církevní autoritu jako sluhu, ale jako pána pravdy. A proč tomu tak je? Protože jsou obojí dětmi moderního světa, kde se protestantismus vzepřel Pravdě, a liberalismus od Francouzské revoluce rozrušuje objektivní pravdu. A neexistuje-li již žádná objektivní pravda, pak autorita samozřejmě může říkat cokoliv, co jí projde, což pozorujeme všude kolem nás, a neexistuje nic, co by zastavilo nějakého Pavla VI. nebo nějakého biskupa Fellayho, aby se při tom stávali čím dál svévolnějšími a despotičtějšími. (359)
Ale co když tito Učitelé tvrdí, že uvnitř Tradice je něco, co tam není? …
Odpovědí je, že objektivní pravda je nad Učitele i lid, takže jestliže má lid pravdu na své straně, je nadřazený svým Učitelům, nemají-li Učitelé pravdu. Na druhou stranu, jestliže lid nemá pravdu, nemá právo povstat proti Učitelům. Stručně řečeno, mají-li pravdu, mají právo. Nemají-li pravdu, nemají právo. A co říká, že mají pravdu nebo ne? Ani Učitelé (nutně), ani lid (ještě méně nutně), ale realita, dokonce, i když Učitelé nebo lid, nebo obojí, spolupůsobí, aby ji zadusili.
Matko Boží, vypros mi, abych miloval, rozpoznával a hájil onu Pravdu a řád, nadpřirozený i přirozený, pocházející od Otce, jimž se tvůj vlastní Syn podrobil „až k smrti, dokonce k smrti na Kříži“. (359)
